Besední čtení. (II.)

Tak bych vás dnes jako vzácné kvítí v sadě

Vlastencové drazí! viděl pohromadě;

Ptá se duše moje: „K jakému as dílu

Sešel se tak četný věnec vlastimilů?“

Povězme si ve bratrském rozmlouvání,

Oč má první býti naše postarání? –

Máme-li se jako pochlebníci kořit,

Chrámy vlasti – slávy sloupy bořit?

Máme-li svůj původ zapírati;

Cizí zvyky za své uznávati!

Máme-li se odporníkův bát,

Dokud král nám milostivě ráčí přát?

Máme-li se stydět za svůj národ – za svou vlast,

Síly své na cizí oltář klást?

Máme-li svou lásku k vlasti tajit,

Vlastní půdu zanedbávat, cizí hájit?

Radno-li též jiným cesty klestit,

Cizích sadů, cizích zahrad květy pěstit?

Máme-li se báti veřejnosti,

Stranit se a jednat v soukromnosti?

Máme-li věrnými Čechy býti;

Neb poběhle Vlast a Národ prozraditi?!

Vlast pod šírým nebem jediný je chrám

Vnadný – bohumilý – pro útěchu nám;

Národ celý v něm se modlí o své štěstí,

Duchem, srdcem k slávě své jen dobré pěstí,

Vzývá Boha o blaho a spokojnost,

Vroucně prosí o svou budoucnost;

A jak národ jedná den co den,

Tak i jednat z nás je každý povinen.

Kdo nechrání Vlasti chrám a čest,

Nevěrným své vlasti synem – zrádcem jest! –

Jazyk náš, jenž lepotou oplývá,

Duši, srdce celou mocí jímá,

Lahodně se line, strašně hřmí,

Jak kdo vládnouti s ním rozumí;

Jazyk náš, od matky vštípen v outlém mládí,

Jenž v zpomínkách milých – trpkých život sladí,

Jejž příroda za znak narozením dává,

Jenž po smrti otců synům dědictvím zůstává,

Jazyk, jejž Bůh Pán nám k vyjádření dal,

Aby modlitby svých dítek rozeznal:

Tento jazyk – jazyk český – jazyk náš

Kdo nectíš – ba tupíš, v ošklivosti máš;

Ty’s nehoden na té půdě v lůně Vlasti žít,

Tobě radno všudy – jen ne mezi Čechy jít!! –

Účel náš je spravedlivý – svatý,

Čin veškeré touhy naší nepřepiatý,

Právo člověčenstva nechcem zhanobit;

Sílu naší – účel náš – to naše vlastenectví

Skrývat není třeba – svět ať touhu naší zví!

My chcem otcům věrní býti, Čechy chceme být!

Kdyby komu líbiti se to nechtělo,

Brachu! uzříš naše smělé čelo.

Kdo však krále, vlast a národ miluješ,

Též ten trojlist zastat dovedeš.

Není třeba odpůrcův se naších báti,

Dokud chrání Otec král a Vlasti máti,

Dokud věrnou láskou srdce plápolá,

Dokud rámě lenosti se nepodá!

Budem jednat, jakož král a vlast nám káže,

K čemu rozum, láska a povinnost váže,

I nechť odpůrcové vztekem křičí,

Nechť se zlobí – jedovatě sičí:

My pozvolna pravou cestou jdeme dál,

Bude plakat nepochybně, kdo se posud smál!