Besídka.

Vše rozpadlo se, žel, ó žel,

co čas mi v srdce dal;

i háj mých písní ošuměl,

kam jsem dřív zalétal.

Vše porval stesk a zdusal klam,

už není zhola nic;

kam noha kráčí tu i tam,

žal ze všad jde mi vstříc.

Ba nikde cesty jako kdys,

leč přece jednu zřím,

té konec besídka, ó viz,

je s krovem mechovým.

A do ní malá dvířka jen, –

vše prosto, beze zdob, –

tam odpočinu spokojen...

Ó Bože můj, toť hrob!