BEŤÁR.

Po širé pustě letem střely,

jak proniknout by svět chtěl celý,

divoký beťár vztekle honí,

až pod koněm mu půda zvoní;

po dálkách černým okem těká:

zdaž kde se jaká kořist leká:

však matka pusta jaksi skoupí,

a synek málo dnes as zloupí,

jen orel krouží nad oblaky

a po kořisti slídí taky. –

Než předce stranou ke Dunaji

se černý bod na dálce tají,

a beťár uzdou koně trhl

a za bodem jak sup se vrhl –

již nad řekou tam stanul prudce –

před ním tu poutník s holí v ruce.

„Jsem beťár, této pusty pánem,

ten oblouk nebes mým je stanem,

dej co dej, aneb vezmu sobě

a v krásném ustelu ti hrobě!“

A na to poutník v tato slova:

„„Jsem poutník z kraje Vácslavova,

nemám ni stříbra, ani zlata

a spěji tam, kde země svatá.““

„Aj, jak si ten tvůj jazyk stýská,

a což to na prsou se blýská?“ –

„„Toť kříž jest – znamení to Krista!““ –

Však beťár po křížku již sahá

a na prsa jej rudá, nahá

si přehodí a pádí s místa. –

Po pustě dále beťár lítá,

a na prsou jak z mračen temna

proráží hvězdy záře jemná,

se zlatý jemu křížek kmitá.

Než jezdec dál po pusty moři

na okřídleném letí oři,

a černým okem v dálce slídí,

zdaž kořist ždanou neuvidí.

Však pusto kolem, prázdno kolem

tím šírošírým pusty polem,

jen orel krouží pod oblaky

a po kořisti slídí taky.

A beťár pustu již proklíná,

že o svého dbá málo syna,

a vztekle koni boky tiskne –

tu cosi v dáli pustou blýskne.

I zabod’ jezdec zrak tam žhavý

a střelil jako tigr dravý;

a již tu chodec unavený

ve tvářích rány zaceleny

před beťárem svou chůzi staví.

„Jsemť beťár, této pusty pánem,

ten oblouk nebes mým je stanem,

dej co dej, aneb vezmu sobě,

a v krásném ustelu ti hrobě!“

„„Jsem Srbín chladné od Morači,

a vyhnanstvím má noha kráčí,

vrah pobral zem i statky všaké,

nic nemám ani zlato jaké;

půl žití mou vyteklo krví,

jež Turčínu teď půdu mrví,

ty jinak, brachu, řeč tu svoji

bys neukončil na pokoji.““

„Aj, kterak si tu junák výská,

a což to s beder se ti blýská?“

„„Toť dolman, jejž jsem spasil z boje,

bych v cizinách skryl rány svoje.““ –

„Aj, totě skvostné přikrývadlo,

jak krásně srdce beťárovo

by v pustě jednou pod ním schladlo!“

A beťár po dolmanu sahá

a na bedra jej polonahá

si přehodí – se k oři skloní

a dále pustou divě honí.

A s beder jako peruť zlatá

větrem se v slunci třepytaje

mu premovaný dolman vlaje,

že bleskem tím až pusta vzňata.

A dál a dál do pusty moři

na okřídleném letí oři,

a černým zrakem v dálkách slídí

zdaž kořist ždanou neuvidí.

Než pusto kolem, hlucho kolem

tím šírošírým pusty polem,

jen orel krouží nad oblaky

a po kořisti slídí taky.

Tu cosi pustou zvoní v dáli,

a beťár slouchá, střelí okem,

pak jedním pozaletí skokem,

a před ním tady báča malý –

v rákosí sedí, píseň zpívá,

a na beťára se usmívá.

„Já beťár, této pusty pánem,

ten oblouk nebes mým je stanem,

dej co dej, aneb vezmu sobě,

a v krásném ustelu ti hrobě!“

„„Aj, panko, jsem já bača bída,

u mne se halíř málo vídá,

a stádo vlci rozehnali,

vždyť jsem já báča ještě malý.““

„Toť divný jsi ty báča, braťko,

že nemáš jedinké hříbátko, –

aj kam si zlato skrývá psinka.“ –

A již se ku báčovi chýlí,

a beťárskou to věru pílí

se pasáčkovi do úst dívá.

„„Aj, panko, ty se mýlíš asi,

to v ústech snad mi zvoní hlasy.““

„Co báčo? – řeč ti v ústech zvoní“ –

a beťár hlavou kroutí, kývá

a k báčovi se s koně kloní,

a ucho k ústům nastrkuje

pak ret i jazyk promakuje

a zase hlavou kroutí, kývá. –

„Aj, jak tys divný, báčo hochu,

tož zazvoň mi tím hlasem trochu,

když nemáš jeden halíř ani,

tož vezmu si tvé zacinkání.“ –

Slováček báča píseň zpívá,

a beťár do úst se mu dívá

a cosi bručí, teremtetí,

jak by chtěl také pozapěti –

však jazyk se mu ústech smýká;

pak zpěv drmole po báčovi

na nové v pustu pádí lovy

a s černým bodem v dálce zniká. –

Kde valným proudem Dunaj pluje,

tam v Pešti kdesi ve dvoraně,

já beťára jsem napad maně,

jak pyšně si tam magnatuje.

Tam metropolí báně zlaté

patronův kosti kryjou svaté,

a po ulicích, po náměstí,

ve zlatě skvostná roucha chřestí,

řeč mocná v palácích tam troní,

v níž časem zpěvné zvonky zvoní. –

Zdaž beťár-magnat zpomíná si

na beťárské své dávné časy,

na pustu a ty divé tance –

na báču, poutníka a psance!? –