BÉTH-CHAJJÍM.

Pod keřů nízkých zelení rozlitou,

pod nebem jasným s jarními oblaky,

jak vlny, které věčnost hází,

náhrobků kamenných moře kypí.

Co vše tam v hloubi pod nimi doznělo,

co dobolelo stesků, ran krvavých,

co utištění schoulilo se,

poroby národa rozbitého,

ty nedí hrozny, konvice, kapříci,

jež s rysem písmen čtvercových otřelým

z desk hlásají, čí prach tu žádá

o pamět budoucí věky vlídnou.

Jen rukou dvé z nich tu a tam vzpíná se,

jak lidu žehnat chtěly by v modlitbách,

za jeho volnost k Bohu lkaly,

o pomstu k Silnému zdvihaly se

Ó, neprosily, ruce, jste nadarmo!

Již lid váš volný. Sevřen dřív, proniká

teď vše a jařma zapomenuv,

na lidstvo pouto sám kuje – zlata.

Sem nedoléhá vřava těch zápasů;

jen tiše šplounat jako bych slyšel šum

té věčnosti, jež bez odvěti

na naše úzkosti, hoře, zmatky.

Víc dí ten bez, jenž v mrtvých sen voní dál,

dál střásá v květech lásky báj odvěkou

a slavíky v zpěv toužný zpíjí

k nevěstám s růžemi v ztuhlé dlani.