Béthune.

Obilí shnilo, daně stále větší,

lid platit nechce, nemůže a v shluku

se u radnice kupí, křičí, ječí.

Tu generalem rozkaz dán jest pluku,

se na náměstí seřaditi šikem

a rozprášiti luzu. V bubnů zvuku

tu vojsko stálo v plné zbroji mžikem,

jak mračná zeď, však výtržníků davy

dál hlučely a vřely temným rykem.

Jak druhá zeď tu hlava vedle hlavy

a proti pušce kámen v pěsti pouze.

A „Palte!“ vévodí hlas pronikavý.

Však znikl v davech oblázek jak v strouze

a prst se nehnul na spoušti, jej chytla

ta lidu bledá tvář, kde ryla Nouze.

A „Palte!“ znova znělo. Vášeň kmitla

se v povelu tom, jenž zasyčel plazem;

však slova rozkazu jen v prázdno lítla.

Na povel srdcí náhle, jedním rázem

vše těžké pažby pušek zařinčely

a jedním tempem přesně cvakly na zem.

A „Palte!“ znělo po třetí a chvěly

se vztekem rty, však vojsko nehnulo se,

mráz děsu jímal velký zástup celý.

A tisíc očí zalesklo se v rose

a tisíc paží k vojínům se vzpjalo –

Co říci chci v té historické glosse?

Tak mnoho může říci toto málo,

kyn budoucnosti minulost zde dává,

já vypravuji pouze, co se stalo.

A rudých pochodní zář brzy žhavá

v rej tance plála, v cinkot sterých džbánů

a v pokřik „Bratři jsme! Buď vlasti sláva!“

Lid s vojskem na bratrství pil až k ránu.