BETLEM.

Vysoko na horách za Javorem

u cesty rozpadlá mehana v sněhu.

A sedmero bludných a znavených srdcí

při ohni doutná –

Jde chladné šero z lesů.

Chomáček ovcí chví se v pruhu světla

a teskný koně stín

ční v modrou cestu.

A sedm ještě doutnajících srdcí

do ticha bílé prosincové noci

si staví nový Betlem:

Ti všichni,

kdož kopali černou zemi

v ní hledajíce skrýš

podobnou rakvi,

ti všichni v zákopech vedle sebe

i naproti sobě,

nemluvní kovkopové ryzího poznání

(jež dělila záclona řeči),

ti všichni jednoho dne,

pozvedše oči

z tmy hrobu,

spatřili hvězdy.

A tehdy poznali všichni,

že místo, na kterém stáli,

tolikrát prokleté a nasycené krví,

mučivou vzpomínkou a slzami a vzdechy,

je vyvoleným

pro nové zrození.

A uzřeli člověka ukřižovaného,

položeného na nahou zemi.

Byl beze jména

a národa jeho

bys marně hledal v světě.

A kolem když poklesli na kolena,

zdrceni břemenem přílby,

on tiše

utrhl slovo, jež dávno jim uzrálo na rtech,

a lačným je podal:

„Žoldnéři.“

A rázem prohlédly oči jejich,

i spatřili odvěký blud,

své osudy najaté v cizích službách

a ruce, z nichž vypadla zbraň,

volnou a k objetí rozpiatou náruč,

i slunce, jež vychází z Rudého moře,

a slzy, jež jásaly: bratří!

Bratří!

Sejmuli čapky. Klečí v bílé pláni,

na horách v sněhu a ztraceni v lesích

Vukovič Ante a Johann Grimm,

Giovanni Castro, Toth Lajos,

Majewski Petr a Václav Žák

i Stambulia Selim.

Mír budiž v nás, mí hoši dobré vůle!

Hle, teplé jsou ohníčky na obzoru

a spánkem těžkým usnula děla.

Tichá je cesta. – Možno jíti k lidem.

A hvězdy září –