BETLÉMSKÁ KAPLE.

V svou jizbu z Betléma se naposledy

Hus vrátil zamyšlený, v tváři bledý –

a hlavou jeho táhlo: Naposled!

Již řada činných, klasem hojných let

jest ukončenou, uzavřenou knihou,

již tvrdá deska zapadla svou tíhou.

Vše skončeno – jen v duši zbývá sled.

Jen v duši všecko vryto od té chvíle,

co s kazatelny poprvé se chýle

zřel v steré oči na něj upřené,

co poprv slovo jeho plamenné

sta duší zanítilo v oheň bílý,

že byly odhodlány v každé chvíli

jít za pokynem jeho ramene.

I pan Jan z Chlumu vážně zamyšlený,

i Milheim, kramář Kříž, i zbožné ženy

s Anežkou, sama paní králová,

i prostý, chudý lid, jenž nechová

si pokladů, hlav řada nepřehledná –

vše bylo bez rozdílu obec jedna,

vznícená jeho pravdy pro slova.

Jaké to byly chvíle, v roznícení

když svatém horlil jako jarní hřmění

a zřel, jak v stejném žáru jemu vstříc

plá z očí věrných duší na tisíc,

jak jiskra jeho slova v oheň roste

i v duši vznešené i v duši prosté!...

Ty chvíle nevrátí se nikdy víc...

Vše skončeno snad – ale neztraceno.

Sic Betléma jest odňato mu věno –

však Betlém zůstal, čím jej zbudoval:

jest ryzí, boží pravdy pevný val,

jejž věrná obec jeho hájit bude,

byť měla ze žil dáti krve rudé.

Vše stojí k obraně – i duch, i sval.

A k hradu tomu zří již miliony.

Již nejen v Praze betlémské zní zvony:

zvuk jejich dál a dál se dává v spěch,

zalétá nade štíty horských střech,

zní všude, kde jest sídlo českých duší –

ba již i za horami cizí tuší,

že v zvonech betlémských je srdce Čech...

„Ó, aby zůstalo jím na vše věky,“

ševelil jizbou Husův povzdech měkký – –

A zůstalo, ač dravé přívaly

se na náš Betlém divě přihnaly,

v betlémskou obec zmar a zhoubu nesly:

co na lodicích, marně bije vesly –

ta tone, ta jde cizí do dáli.

Však oko ještě z cizí dálky hledá,

kde zvonice se při Betlému zvedá

a naslouchá, jak Čech tam bije zvon,

jímž stále v bouři časů mluví on,

jenž učil hledati nás pravdy cestu

a nebáti se lidských zlob ni trestů –

a za to našel ve plameni skon...

Čech srdcem zůstal Betlém, třeba zbořen,

byť, co tam vzrostlo, vyvráceno z kořen.

I v synech nevěrných přec zůstal kus

dob starých, že se srdce dává v klus,

zvon betlémský když zazní ze hluboka

a temna věků, žár že tryská z oka,

když vážným, slavným hlasem volá: Hus!...

A přijde čas, že zbloudilí se vrátí

a celá obec, nežli den se zkrátí,

jme stavěti se nový Betlém v spěch,

by živý stál zas, nejen v dávných snech,

by znění jeho zvonů v dálku znělo,

by světlo jeho zemi vycházelo

aby byl srdcem navrácených Čech!...