BEZ.

Ostýchavě prodraly se květy bezu

promáčeným listím zeleným,

v korunu se hustou slily –

Pozdě, pozdě jste se, květy, dostavily!

Jaro v boji s deštěm nezměnným

na cestě se zastavilo kdes,

zima citelnou jest ještě dnes,

vlhkou korou blýská štíhlý kmen,

sotva že kol něho proschla bujná tráva,

nepohoda dlouhá dravá

kdekoliv se lístku dotkla jen,

v hebké tkani zůstavila stopy rezu.

Zvolna, pomalu se květy rozvíjejí,

nerozhodnuty den ode dne,

jako v nesnázích se plní barvou sytou,

červenavou, rozpačitou,

a když někdy v pravé poledne

drobné kalíšky se rozevrou,

o mokrou se větev podeprou,

aby ihned přivřely se zas –

blýskající kapky studeného deště,

které ze svévole ještě

chladný vítr s listí do nich střás’,

jako slzy, jako perličky se chvějí.

Stín jde za stínem a klenbu nebes halí,

vzduch je šerý, syrým vlhkem čpí,

těžké mračno níž se chýlí,

dolů klesá, aby v nelítostné chvíli

opět liják vychrlilo zlý –

vlaštovice křídlem rozpjatým

nad stromem se mihla košatým,

po chvíli se k zemi snáší blíž;

poplašená, znepokojená a hbitá

nad vlající travou lítá,

a když země dotýká se již,

rychle zvedá se a s křikem spěchá v dáli.

Déšť se proudem řine na květ bezu rusý,

zdá se, že snad jaro nepřijde,

a když černá chmura za chmurou se žene,

v záři plné nezkrácené

slunce zlaté že již nevyjde...

Buď jak buď! I kdyby nevyšlo,

kdyby jaro ani nepřišlo,

nezahyne trýzní nepohod

květ, jenž pučí z vlastní nepodajné mízy,

ze své síly, čisté, ryzí –

nezdolným jest květů věčný rod,

vždycky ještě rozkvetlo, co rozkvést musí.