Bez bytu.

Postavou vetchý, v obličeji sivý,

se zrakem divým těká krajem kmet.

On sedne – ale slyší-li krok živý,

zas prchá dál, snad aby jinde sed’ –

bez mezí prchá, v bouři vln i vzduchu,

v skal ticho, lesu šum, jen dál a dál,

pryč v ústraní, kde lidských není duchů

ni šlépějí, ni hlas, ni echo skal!

Bouř zuří, blesky nad hlavou mu láme

a do tváře ho bije, týrá hrom –

na místo deště lije trní samé

a v cestu láme skálu, keř i strom – –

kmet prchá dál a dál jak bez paměti

ztrhaným zrakem v tmu, kraj neznámý –

jen od lidí, jen pryč – tam úsměv letí,

dech lidský, jenž ho z dáli omámí!

Tak běhá vždy. Jen jednou sedl tiše

pod bukem v lese, v stínů jeho moc.

To mráz byl. Nebe hvězdou svitlo v pýše,

zem písní svou – to byla svatá noc.

Do klína sklonil hlavu, prvně dřímal

po mnohých, mnohých letech vetchý kmet.

V ten sen, jenž hlavu jeho prvně jímal,

jak slzy padal mrazu bílý květ.

V to ticho náhle, ze zázraku živý,

se sněžný strom ho se soucitem ptal:

„Kdo jsi? Snad požár zničil dům tvůj divý –

kdo jsi, kde jsi se v noci tady vzal?“

Ve spánku jako zděšen hlavou kynul

a zhurta stromu odpovídal kmet:

„O ne, můj klidný byt jím nezahynul –

a přec, když chci tam, zase musím zpět!“

A zasněžená země, zmrzlá, tvrdá,

jak by se hnula, se ho zeptala:

„Kdo jsi, že noha tvoje klidem zhrdá,

jejž svatá noc v byt lidský vetkala?“

Ve spánku jako zděšen hlavou kynul

a zhurta zemi odpovídal kmet:

„Já chci tam, chci, já nechci, abych hynul –

a přec, když vejdu, zase musím zpět!“

Na pahýl vedle něho vrána sedla

a příšerná se ptala jízlivě:

„Tvá ruka snad se proti komu zvedla,

snad nejednal jsi s lidmi – poctivě?“

Ve spánku jako zděšen hlavou kynul...

a zhurta vráně odpovídal kmet:

„Co po tom tobě, mnou-li někdo zhynul –

ah! přece jen, když žít chci, musím zpět!“

A zjevilo se náhle starci v spánku

dvé andělů a nesli ve vzduchu

Ježíše sama v pozlaceném stánku

a postavili před něj bez ruchu.

Ve spánku zděšen jenom hlavou kynul,

pak vytrhl se, prchal dále kmet – –

ač před ním nic, než sněhu mrak se řinul

a větví roj, jež skláněly se v před.

„Nech mne – vše marno – bez bytu a klidu,

ah! pod nohama širý byt má kmet!

Bez bytu, klidu, s sebou vzlyk a bídu,

bez bytu, třeba bytem celý svět!

Nech mne! Tím klidem, rozděleným špatně,

jdi přes chaty si lidem, přes domy –

mne nech, já letím dál jak vždycky chvatně,

ty dobře víš, že jsem zlé svědomí!“

To krajem zařval. Se zakrytou lící

tu se spěněným retem odvěť řval – –

a neohlédnuv se, v kraj, v míru spící,

zas jako jindy sám jen spěchal dál...

Vždy rychlej’ spěl, cos nutkalo ho mocí

a řítil se, ač zakrytý měl zrak,

hvězdnatou, tichou, zasněženou nocí

kmet věčně prokletý jak tmavý mrak...