Bez cíle.

Mimo nás jela vetchá již loď

látaných plachet; loď prostá,

tři měla staré plavčíky jen

a s ženou chudého hosta.

Za štěstím spěchali na Kavkaz,

levně v kraj toužili nový,

vlastní si nalézt toužili krb

pod vrchů tichými krovy.

Buřan hruď moře vysoko zdmul,

nitro sny těžké mu rvaly;

napiali plavci zlekaný sluch,

napiali oči i svaly.

Zřeli jsme na ně, zlý nás jal strach;

k břehu když přistati chtěli,

k skaliskám Morják mocí je hnal,

zděšeni v záhubu spěli.

Tlačil je, mořil, svíral a nes’,

zahalen v mračném jsa plášti,

otáčel lodí, k sobě ji táh’,

plachty rval ve vzteklém záští.

Zvrátil ji, zaryl stožárem v ziď,

vyvrhl v moře, co na ní,

nikdo z nás křiku však neslyšel

pro bouře zběsilé řvaní.

Pomoci nelze, Marjákův vztek

bušil v příď, tisk lodi boky,

rozbito všecko; zanikl zjev

dravčími obřích vln skoky.

Zřeli jsme plavby příšerný skon...

Kde chudých blažení snové?

Po moři klidném na druhý den

bez plavců mrtvol dvé plove.