BEZ DOMOVA

Jak znějí kroky mé vilovou čtvrtí cizí...

Plášť oken zastírá tvar domovů, pruh světlý

jen lidi zrazuje, však jejich život mizí

do koutů rozložen, za práh, šeříkem zkvetlý.

Dech zahrad v podvečer si horce vydechuje.

Ta marnotratná houšť i na mne květy střásá.

Spí strážci zeleně, vysoké mračné thuje,

jak zdí by nebylo, jsou volny vůně, krása.

Větvemi zdravena jak ulicí jdu cizí,

zas po domovu stesk do škeble srdce hlodá.

Je všude zamčeno, vstup nikdo nenabízí,

jen keř, jak míjím jej, k pozdravu větve podá.

Já krásu neloupím, je má, ať roste tedy,

jak roste marný stesk, jenž probudil se znova:

být všude domovem, tam, kde jsou krásy sledy,

a přece všude být – člověkem bez domova.