BEZ DOMOVA.

Zas octl jsem se pod otcovským krovem.

Řad útulných mne pokojíků vítá,

vše mluví ke mně známým, vřelým slovem:

ten klavír starý, kamna kruhovitá

i židle, stoly, skříně beze změny,

dav obrazů, jež kryjí známé stěny,

vše důvěrně mi, vlídně v pozdrav kyne,

vše jako dřív – a přece všecko jiné!

Než pětkrát vzrostl do úplňku měsíc,

ves život odtud v nadhvězdnou prch’ říši...

Mé srdce, ticha mrtvého se děsíc,

vždy bije víc – zvuk jediný v té tiši.

Mne dusil příval slz, když napiav síly

jsem ze dveří zas vrávoral; v tu chvíli

jsem tušil bol, jímž první člověk zmíral,

když cherub ráj mu navždy uzavíral, – –