Bez hnízda.

Na jemný písek, zdobná prostěradla

na pravidelných plochách četných stolů

ve dlouhých prouhách kmitavá zář padla

z ohnivých květů litinových stvolů.

Sad veřejný tu. Život hlučně šumí,

kol stolů ve smích, ve zpěv vytryskne,

zde zajásá, tam na chvíli se stlumí

a prskavkou zas v šeru zablýskne.

V to hudba šeptá, šumí, hlučí, víří

a zachycuje ples, jenž smíchem třeští,

a z tonů vzrůstá strom, jenž koš svůj šíří

na klenbu lesa, s kteréž zvuky deští.

Ty jako kapky třpytné rosy splynou

do pestrých květů, v něž vypučel ples

ve prsou všech, již pod tou klenbou stinnou

z par městských vyšli k oddechu si dnes.

Tak bují veselí. V tom jeho světle

tím temněj’ vystupují prouhy stinné,

a v radosti té, zvonkem smíchu zkvetlé,

tím poznáš stéblo spíš, jež plísní hyne.

A jest jich zde! – Jen hleďte, jak se plíží

ta chudá žena s děckem po boku,

hoch vpadlým okem lačně kolem vzhlíží

a bosé nohy nutí do kroku.

A nade stůl, na němž se pění číše,

ta žena s prosbou vyschlou ruku vztáhne,

až slyšíš, jak to dítě rychle dýše,

když žebrajíc se matka k tobě nahne.

A jinde stařec, všecek již se třesa,

s vyhaslým okem pláčem zarudlým,

když prosí tě, div studem nepoklesá,

jak šeptá: „Já se za vás pomodlím.“

Jak půvabný to zjev, to dítě prosté

s laškovným smíchem na retech i v očích,

šat těsný svědčí, kterak rychle roste

ta dívka s bílou růží ve vrkočích.

Jak klopí zrak, když někdo obdiv pro ni

jí vtiskne v důlek oblé bradičky

a vděčí hlasem, který stříbrem zvoní,

když jiný od ní koupil kytičky.

Tak stařec, děvče, žena s děckem pletou

se mezi stolů těsnou klikatinou.

Již měsíc se hvězd vyfintěnou četou

pronikl stříbrem klenbu stromů stinnou. –

Noc letní kvapí rychlým krokem sadem

jak žnečka k práci – měsíc její srp –

a v mysli starých, v toužném srdci mladém

zve k odpočinku domácnosti krb.

Krok vzdalujících již jen ticho ruší,

jdou v četách hosté smějíce se domů

a usnou dřív než píseň v jejich duši,

jak ptáci v hnízdech na vrcholích stromů.

Jen stařec, žena, děvče bloudí dále

až zmizí zrakům v šeři stromoví,

a vševědoucí měsíc v mrak se hale

kam k spánku lehli – jiným nepoví!

Vždyť nepověděl ani o ptáčeti,

jež poprvé dnes v let se dalo ráno,

a vrátivši se ku své rodné sněti

své hnízdo našlo v trávě udupáno.

A zapípnuvši z hrudi chvějící

to ptáče s výčitkou ku nebi vzhlídlo,

když poprvé na holé větvici

ku spánku kladlo hlavu pod své křídlo.