Bez hovoru.

Němé lesy, němé skály

s šedými kol hlavy mraky

hledí na mne toužně z dáli

věčně nehybnými zraky.

Lesů duše ke mně letí

zelenými perutěmi,

kývá na mne kyprou snětí,

ale její rty jsou němy.

Duše skal mě volá snivá,

chmurným steskem po mně nyje,

tajemné mi písně zpívá,

leč mé srdce neslyší je.

Nuže, k vám, mé skály, sestry,

k vám, mí bratři, stromy boru,

sen života s vámi pestrý

vysnít toužím bez hovoru.

Žulové mě skryjte tesy,

s hvozdu snětmi, drazí známí,

němé skály, němé lesy,

a já němý mezi vámi! –