BEZ KONCE ŽIVOT duch můj tuší plát,

BEZ KONCE ŽIVOT duch můj tuší plát,

v noc zřím-li mléčných drah, šer mlhovin,

vod na krůpěj a hrobu do hlubin,

ve věčném mraze, ve skal krystalu,

v chaosu, prvku, v ohně zápalu,

zřím život všude, hvězdy živy, zem,

jsou měsíc, slunce i stín životem,

ba celý vesmír života jen sklad.

Dělením kámen chceš-li probádat,

v sled přijdeš na sílu, v ní na život,

ne hmotu smyslnou a mrtvý bod.

O život věčný bude, jest a byl.

V tom nepochopitelný onen cíl

a zákon všeho – stvořit život dál

přes hrob a vůli, třebas v muka, žal – – –

O marno myslit! Bílý vodopád

mně život zpívá, v růžích zkvetlý sad

a motýl pestrý, vůně, nebes nach,

živ v květu ne-já kdys, živ budu v bezesnách.

Nás pověr nesmrtelna svit jen zmát’.