BEZ LÁSKY. (I.)

„Ten tisíc tedy hned a druhý teprve

vám Vácslav vyplatí, až po mně zdědí statek!“

A ona vyplakat zrak mohla do krve,

již byla nevěstou, a chystán v domě sňatek.

Den ke dni blednula, neb zrak se bránil snům,

pod ní se třásl krok a pálilo ji čelo,

a tupě hleděla v ten celý ruch a šum

a sotva věděla, co kolem ní se dělo.

Ni slova neřekla, když o ní mluvili,

když čeleď říkala, že v městě bude paní.

To o ní nemluví. Ji na dno mohyly

za krátko uloží a hlínu hodí na ni.

Však osud nechtěl tak. A tiše, oddaně,

nechť v duši cítila, že život dává v sázku,

od záře oltáře šla muže po straně,

jak tělo bez duše, přes mrtvou svoji lásku.