BEZ LÁSKY. (II.)

Pak v město odjeli, kde v úřad chodil on,

kde ona najíti si měla domov druhý;

vlak pádil ku předu, však zpětný všeho shon

jí srdce s sebou bral tam zpátky v rodné luhy.

Muž lásky plný byl i pohledu si všim’,

a ruce hladil jí a na rty tiskl silné,

svůj odpor zlomila a soucit měla s ním,

je jeho!... Tedy žít! a snad i k němu přilne!

A třeba jináče jí kreslil dříve sen

čas krásných líbánků, kdy touhou ještě práhla,

tak plný vroucnosti a tepla – jarní den –

v nic nedoufajíc už, klid našla zponenáhla.

Jen mlčky nořila se celá v práci svou

a nesla oddaně teď úkol věrné ženy,

jak po západu strom, když obklopen je tmou,

i s luny paprskem je chladným spokojený.