BEZ LÁSKY. (III.)

Však i ten uhasl a nevrátil se zpět.

Co dítě povila, vždy bylo hůř a hůře,

už její obličej nes’ trpkých slzí sled,

a on se zlostně smál neb seděl, čelo v chmuře.

Již pozdě na večer a v noci docela

nad spícím dítětem neb nad svou bděla prací,

a tajíc v prsou dech se bázní zachvěla,

když náhle slyšela, že jeho krok se vrací.

Že masku odhodil, již pohleděla dost

mu v duši hluboko, a viděla v ní s hnusem

dav chtíčů svářit se, jak psům když hodíš kosť,

bez lásky prázdnotu, jen se sobectví kusem.

Tak napřed tušila, co čeká na ni dál,

kol cesty viděla jen bodláčí a hloží

a pozdě do noci, co děcka dech kol vál,

se často modlila a dlouho na svém loži.