BEZ LÁSKY. (IV.)

A přišly výčitky a přišel pláč a svár.

„Tvé věno! jaký vtip! co mluvíš? Tvoje věno!

jsme s ním už hotovi – těch bídných zlatek pár!

Ty musíš o pomoc mi domů psáti, ženo!

Ach, jak jen ošálil mě starý dědek ten:

jen čekej, po smrti, až po mé smrti, praví.

A kypí životem a pije celý den –

eh, ďas to všecko vem a nejdřív jeho zdraví!“

A jednou poručil: „Hned nyní domů jeď,

a všecko přines mi, neb nevracej se více

mi nikdy přes ten práh... jsem propuštěný teď..."

Tu na smrť zblednula a zakryla si líce.

Pak věci složila i dětský vzala šat,

pro slzy nevidouc, a v náruč svoji jemnou

si dítě rovnala, by nevál na ně chlad...

On vzkřikl: „Dítě nech, to bude tady se mnou!“