BEZ LÁSKY. (IX.)

Když domů přijela, muž jako ubohý

se tvářil v starostech a zřel k ní s chtivým okem.

Svou kořisť – zločin – hřích mu vrhla pod nohy

a k svému dítěti se obrátila skokem.

To k sobě zdvihnula, to zulíbala v ret,

to pevně vinula a tiskla v náruč svoji,

že nikdo, ani on, ba ani celý svět

je nerozloučí víc a nikdy nerozdvojí.

Muž vlídně hleděl k ní a sladkým hlasem svým

a s milým úsměvem se ptal, zda více nemá,

a jak tam venku je, a že sám chtěl už k nim.

Ni slova neřekla, jak zpět by přišla němá.

Pak přitočil se k ní a políbit ji chtěl,

však s hrozným pohledem jej odstrčila zpátky,

on drsně zasmál se, jak pily zvuk by zněl,

a z domu odešel bez výčitky a hádky.