BEZ LÁSKY. (V.)

A tak se vrátila. Strhaný v tváři rys,

tak bledá, uchřadlá, že doma se jí lekli,

ji sotva poznali. Jen hafan jako kdys

ji vítal štěkotem a skákal jako vzteklý.

Svou sílu sebrala, jen chvění ve hlase,

že stůně, pravila, a že jde po své touze,

však potom v samotě bez síly vrhla se

v své matky náručí a plakala v něm dlouze.

Květ z půdy vyrvaný, kde měl své kořeny,

tak vábně pučící a plný živé síly,

bez záře uvadlý a větrem zlomený

tak bez vší naděje se níž a níže chýlí.

Však otec na muže i na dítě se ptal,

i odvrátila se, by ušla jeho hledu,

a cítíc, že je host, a cítíc hrozný žal,

hned šeptla bratrovi: „Jen na pár dní sem jedu!“