BEZ LÁSKY. (VI.)

Leč za dnem kráčel den a ona zůstala.

V svém koutku celý den se tajila a šila,

tak klidná na pohled a v duši zoufalá,

jen večer chodila na místa svoje milá.

Od slídných pohledů ji v samotu hnal stud,

pod skálu k potoku, jenž jak by nes’ jí zprávy,

a v les, kde obličej svůj horký, který chud,

v nesmírné bolesti do vlhké kladla trávy.

Tu na vše myslila: na mladé svoje dni,

na lásku ztracenou, na bídu, která pálí,

na smutnou budoucnosť, urážky poslední,

a nejvíc myslila na dítě svoje v dáli.

Jen o ně chvěla se, jak o své zrnko klas,

a touhou zmírala za dlouhé bez snů noci

a s bázní čekala, jak dále bude as,

až matka po slibu, proč přišla, řekne otci.