BEZ LÁSKY. (VII.)

„Nic otec nechce dát!“ – „Pro Boha živého,

a co se s dítětem a co se se mnou stane?“

„Sám nemá prý a dost prý máte od něho.“

Byl marný její pláč a prosby její plané.

A potom cítila, jak co den čekají,

kdy zase odjede, a nevlídně k ní patří,

již na smrť myslila a na skon potají

a padla v mrákoty, když zaslechla hlas bratří:

„Co tady ještě chce! Kdo živit bude ji?

Přec věno dostala a s věnem svého muže,

a jestli čeká víc – to marnou nadějí,

nám také nekvetou tu v lenošení růže.“

A druhý bratr řek’: „Nu, krásná matka to,

na výlet odjede si domů od dítěte,

to nechť si hlídá Bůh, když v nebe nevzato –

nu ovšem, po lesích to také samo kvete!“