BEZ LÁSKY. (VIII.)

Tu jednou spatřila, jak ve dubový stůl,

že v obci starostou byl, otec zavřel daně,

peníze kladl tam... a s pohledem, v němž půl

je vášně a půl stesk, své oko vrhla na ně.

Jak zvíře divoké, když bije v klece mříž,

jí touha otřásla své dítě vidět zase,

jí oči vzplanuly ne září, ohněm spíš,

jak planou šíleným v zimničném, suchém jase.

Pak ráno druhý den všem řekla: „Odjedu!“

své věci skládala, jak vítr když hne stvolem,

se ruce třásly jí, a bázeň v pohledu,

se rychle loučila – svět celý šel s ní kolem.

Jen otci podivný se zdál ten náhlý chvat.

„Dnes zůstaň!“ – „Nemohu, již nevím si zde rady...

...on ani nepíše... a umřela bych snad,

jak se mi zastesklo tak náhle u vás tady.“