BEZ LÁSKY. (X.)

Do rána čekala. Noc dlouhá nedala

jí ani spánku mžik, jen čistým Bůh jej střeží,

jak rána do duše jí hrozně padala

ta každá hodina, když uhodila s věží.

A divé myšlenky se hlavou honily,

hned život! a hned smrť! to křičelo v ní plesem,

suchého nábytku praskání přes chvíli

se tichem ozvalo, až schoulila se děsem.

Když ale svítalo, tu s děckem vyšla ven.

Kol prázdno v ulicích. Jak dutě kroky zněly!

Jen zástup hýřilců ji potkal, zveselen,

v něm jeden drsný hlas hned vtip měl pro ni smělý!

Ten hlas jí známý byl. Ten hrozný drsný smích,

ten hnal ji dál a dál a štval ji do daleka...

Teď chlad ji ovanul, a v ranních parách svých

se halíc, v ústrety jí zašuměla řeka...