BEZ LÁSKY

Ta zasmušilá lidu tvář,

v ní bledé bídy hoře,

kam zřídka padne blaha zář,

však kanou slzy spoře,

po níž pot splývá potokem

a zhoubné tvoří vrásky –

ta tvář zda v stonu hlubokém

kdy dovolá se lásky?

Aj, volně pták, když zemdlel let,

unaven dlouhou poutí,

kam k odpočinku druh si sed,

též smí si usednouti,

a husté stromu zelení,

když k spánku přišla doba,

je ukolébá v šumění,

a místa mají oba.

Však marně stená lidu ret

o soucit v trapné muce,

kdy ruka tuhé práce květ

ukládá bratra v ruce –

a drzý pohled ledový,

z něhož plá pýcha s hříchem,

mu pohrdlivě odpoví

a omrazí jej smíchem.

Ta zubožená lidu tvář,

v ní němé bídy hlasy,

jež denně zrak pne na oltář,

na lepší čeká časy –

to srdce zdrané od bolů,

v němž zdravá šťáva krouží,

zda za mzdu tvrdých mozolů

kus lásky nezaslouží?