Bez loučení.

Když se večer slunko loučí,

tu dřív, nežli zapadá,

ještě jednou hory líbá,

poslední jim pozdrav dá.

Když na podzim laštovičky

v cizí kraje spěchají,

shromážděj’ se nad kostelem,

neulítnou podtají.

Než se stromů listy spadnou,

vadnou dřív a sežloutnou;

mladá Vesna, mladá léta

neprchnou nám najednou.

Tys jen ušel zraku mému

jako mizí zjevení:

ty jenom jsi opustil mne

náhle a bez loučení.