Bez modlitby.

Jest vždy a všude zvykem mým,

že na potulné cestě,

kde chrám je, rád se zastavím,

ať v dědině, ať v městě.

Tak vlast jsem prošel křížem v kříž,

leč málokdo as tuší,

jak přepodivná druhdy tíž

mou naplnila duši.

Vždyť slyšel jsem – ó divný zjev!

den každý, co jich v roce,

jak lid se modlil za církev

a za svatého otce.

A za věc různou na úžas

vždy, napořád a znova,

a za vlast, za vlast – hrozný čas!

a za vlast ani slova.

A za vlast nikdo, za ten skvost,

co bylo jich tu koli;

už není pro ni lásky dost,

ó Bože můj, to bolí !

Slz žhavý pramen v ňadrech mám,

a srdcem žal mi třese;

pryč, raděj s ptáky zazpívám

a zastýskám si v lese.