BEZ NADPISU

Jak je ti nyní, veliký ty duchu?

Peníze v bankách, slávu svou máš v suchu,

pomníky tvoje, v nichž podoby není,

se jízlivým tvým úsměvem dál cení,

a červi vědy dál se vděčně sytí

z myšlenek, jež jsi sbíral v živobytí

ze zásob lidí měrou menší, větší

a dal jim jen svou uslintanost šnečí – –

A národ, jenž ti trochu kvapně vřele

přiřk novou šarži „osvoboditele“,

když v čelo státu samozřejmě jaksi

ses postavil a zahájil jsi v praxi

kult osoby své, svojí výtečnosti –

teď vzpomíná Tě. A má taktu dosti,

že nerozbírá: klidně, bez kritiky

poslouchá divadelní slávu, vzlyky. –

Sám dýchá těžce. V duši nejistotu,

přemýšlí o smrti a o životu...

Tak nemocnému je, když vzpomínají

mu na lékaře, jemuž chválu vzdají

neb doktor ten před rokem umřel právě

a ovšem trůní v nadpozemské slávě,

tož vzpomínají výtečnosti jeho

i slávy, uměn muže proslulého –

a pacient ten poslouchá vše tiše,

on ví, že těžko mu je, sotva dýše,

on ví, že možná dnes, či možná zítra

či pozítří sám nedočká se jitra –

a uvědomí-Ii si tyto řeči,

jen rty své stáhne v pohrdlivé křeči –

vždyť nebožtík ten doktor – on teď cítí –

mu roky otravoval celé žití

a co mu radil, jaké léky dával,

jen kořen života mu osekával,

a že tu leží v strašné nejistotě –

doktora toho zásluhou je totě.