BEZ NÁZVU. (II.)

Je pěkné hlídat rusou zoři,

pást stáda kravek Phoebových

a bukolickou pískat notou:

beatus ille, z lánů svých

kdo svoje boby v čas vždy sklízí,

za marným ziskem nekvapí,

beatus ille, politikou

kdo svoji hlavu netrápí.

Je pěkné vzdát hold Afroditě

a skládat stance zvučící

o divné touze, srdce, tělo

vždy blažící i mučící.

Životem prošla též mým žena,

ba několik jich bylo snad,

kdo moh’ by na ty krásné chvíle

bez lítosti dnes vzpomínat?

Oj, vždyť se žilo jako v báji,

smích zurčel na rtech, vzduchem třás

a vesmír celý jeden úsměv

a z očí tryskal hřejný jas.

Jak Fénix člověk láskou rostl

a svět mu jedním rájem byl.

To všecko hezké. Někdy vzdechem

též svoji radost kořenil,

neb ani v krásné Arkadii

vždy teplé větry nevanou

a vždycky na rtech roztoužených

polibky vřelé neplanou.

To však je život? Všecko, co je

a být co může na zemi?

Jen víno roste zde a hlavu

jen věnčíme tu růžemi?

Můj národ rval se na pomezí.

Můj národ hubil věčný Řím.

A mnohý granát s hlukem třaskl

a černý k nebi stoupal dým.

Kdes český zřel jsem strohý zápas.

A nezřel jenom. Já se bil

let pár na jedné úzké výspě

a v zápasech se vycvičil.

O český jazyk. O to všecko,

co aesthetům je hloupostí.

Mně leckdy koncíř nepřátelský

do masa zalez’, do kostí.

A pak jsem viděl pár set vísek,

jsou v dírách školy, všude chrám.

Hospody plné. Páter řeční

a Boha sedlák hledá tam.

Kořalka teče. Opojeny

jsou smysly, rozum zatemněn.

A pak jen řev. „Smrt neznabohům!

A sociály žeňte ven!“

A tekla krev. To, milí páni,

vám všecko ušlo. Zapadlo.

Jsem zbytečný snad, štvancům tam těm

že kdys mi zpívat napadlo?