Bez ní.

Park opadaný, žlutý byl,

hrál ve větvích si větru kvil,

a starý fontán dumavý

dubových listí příval kryl.

Tlum dubu vysoký a stár

se halil do říjnových par,

jich větvemi dech záplavy,

západu chladný klesal žár...

Ó jaký země vlhký chlad

a jaký stín se řítil z lad

a jaké prázdno kam jsi zřel,

skráň počalo ti ovívat!

Bez motýlů a chvění much

se prázdný, čistý modral vzduch,

jen zástup vran se zved’ a tměl,

nad zemí táhna polokruh.

A ve fontán, jenž vyschl již,

svou červeň západ pouštěl níž,

ve zbylou vodu na dně kles’

skrz rezavou a puklou mříž.

A ona nešla, nešla... Ztich’

ve větvích stromů její smích,

a její velký plavý pes

sem nevlít’ prudkých ve skocích...

Již vím... Teď v sedm hodin as

promenad v městě bude čas,

a po chodnících hlavních tříd

teď půjde v světel žlutý jas.

Z pod závoje se bude smát,

až zoubků bílý blyskne řad,

až cigánské ty oči tmít

se budou, mhouřit, vysmívat,

eh koketa! snad půjde již

se známým pánem, k němu blíž

se nakloní s tím úsměvem,

jenž dráždí mne tak přespříliš,

co její pes po chodnících

se bude vléci smuten, tich

ve stopách jejích, v zraku svém

stesk po venkovu, žertech mých.