Bez odpovědi.

Já poslouchám – noc hluboká

jen mlčky kolem pílí,

ni list se nehne, ani květ

níž hlavy nenachýlí –

jen v srdci mém to naříká

a burácí a kvílí.

Jen tam ty staré otázky

bez odpovědi lkaly,

proč v pustém prázdnu světů všech

jen člověk je tak malý,

jen veliký v své bolesti

a bídou neskonalý.

Proč jakés touhy šílené

a vášně rozechvělé

po čemsi věčně neznámém

vždy planou v lidském čele,

a čím jsou sny ty bez cíle

a žití bez účele.

Proč lidé, sami hádanky,

se pochybnostmi chvějí,

proč vždy údělem genia

jsou muka s beznadějí,

proč pátrá člověk po pravdě

a potom leká se jí.

Proč boha svého zapře dnes

a zítra jiné hledá,

tam Ježíše, dnes Jehovu

a zítra Mohameda –

a proč v tu krutou hádanku

mu nikdo světla nedá.

Kde jeden, jeden paprslek

v té hrůzné noci dříme,

kde nad propastí opilí

se těžce potácíme

tou sráznou cestou ke hrobu

a darmo, darmo, víme.

Proč každou volnou myšlénku

smích zneuznání bodne

a proč jen každý hostem je

a cizím v zemi rodné

a proč má „vůli svobodnou“

a ruce nesvobodné.

A čím v tu věčnost ohromnou,

v propastí vírném jeku,

v tom přerodu a hynutí

všech století a věků,

v ty světy moří, sluncí, hvězd

je báje o člověku...

Čím v tuto věčnost nesmírnou

v té mravenčí své práci

je člověk – čím v té věčnosti

se jeden výkřik ztrácí,

když jedno srdce v bolestech

a tiše dokrvácí!

A poslouchám – noc hluboká

jen mlčky kolem pílí,

ni list se nehne, ani květ

níž hlavu nenachýlí –

jen v srdci dál to naříká

a burácí a kvílí...