BEZ ODPOVĚDI.

Jak starý, vetchý strom již byla moje teta,

v proud řeky schýlený, vnitř prázdný, k pádu zralý,

zrak kalný, bez lesku a na rtech úsměv stálý

a v lící bledá zář, jež není z toho světa.

Jen někdy na chvílku se zvedla sivá hlava,

blesk oči osvítil, života paprsk denní,

a zase upadla v mrak neznámého snění –

jak slunce na večer v mrak rudý do krvava.

Kol všichni tušili, že tiché její dumy

jsou chmury večerní, jež stojí nad západem;

než klesne pod obzor, kam říši smrti kladem’,

tvář žití zahalí a světlo její ztlumí...

„Přijď, teta volá tě,“ dnes ráno řekli ke mně,

když šel jsem za chlebem svou cestou každodenní;

pak stále při práci jsem v duši cítil chvění,

zřel úsměv stařeny a nachýlené témě.

„Co asi chce mně říc’?“ ta myšlénka šla se mnou,

když večer spěchal jsem ji navštívit, svou tetu...

A zatím políbil ji anděl smrti v letu,

a ona odešla, kde noc tušíme temnou.

A pohnut jsem se ptal, když zřel jsem bílou svíci

nad tváří nehybnou u věčném zamyšlení,

proč stále jsem ji zřel, proč v duši ono chvění...

A proč ta otázka: Co as mně chtěla říci?

Snad duše stařeny se u mé duše chvěla

v den žití poslední na této naší zemi.

Však umřel v hrdle hlas a tento ret jest němý

a nikdy nepoví, co duše říci chtěla.

A darmo pohlížet, kde tma jen zeje hustá,

a darmo volat v les, kde ozvěna se směje,

a marny otázky, kam smrti dech tě schvěje,

jak marně zde se ptám: Co chtěla říc’ ta ústa! – –