Bez odvětu.

V plášť královský se oděl den,

kraj nádherně je vyzlacen,

les vůně pln i zvuků,

výš o píď zkypřil svěží mech,

a holub vzlétl z veských střech,

a šipky z dětských luků.

Z niv hrdliččin se řine smích,

a datel se žlunou se zdvih’

v duť z práchnivělých suků,

a z plané hrušky prostřed lad

už naposled se vlní snad

v les žežulčino „kuku“.

Vše pyšní se, vše samý div:

hor vážná čela, ňadra niv,

i plece statných buků,

i v rosných kapkách padších v luh

ty čarné zjevy drobných duh:

krás příval v ladném shluku!

Kraj sní svůj nejvábnější sen,

jak motýl skrytý pod lupen,

když stolístky jsou v puku,

v ten čas je země v ruchu svém

též z kukle vzletším motýlem

ve kolotném hvězd pluku.

Čím zemi zdobil boží dech,

to pylem nese na křídlech

a v slavíkově tluku,

jenž v listnatém je stromu skryt,

jak poupě rozvíjí se cit

prost všetečného hluku.

Jen člověk, živá známka stop

té cesty, jíž šel Adam v hrob,

ku pláči pozdních vnuků,

chví smutkem se a táže plach:

Co jsem, co budu? a jen strach

mu s rukou spíná ruku.