Bez otázky.

Babička sedla ke krbu,

ruce jí do klínu klesly,

ze sivé hlavy pohádky

na bledé rty se ji snesly;

hned dětská drůbež okolo,

kuřátkům rovna, se staví,

v řetízek ruce spjaty jsou,

v kytičku svity jsou hlavy.

Babičce se rtů zvoní to

pěkně, jak zlato když padá,

zvuky ty v malá srdíčka

ukládá drůbež si mladá;

tvářičky rudnou červánkem,

slunéčkem oko se jasní –

babička vzdychla. „Babičko,

patří to také k tvé básni?“

„Patří, děťátka, dojista,

i toho vzdychání dbejte;

světem až život potkáte,

na vše se pozorně ptejte.

U mne již oko shasíná,

pozdě je, líce mi vadne,

též bych se ráda zeptala,

nemám však otázky žádné!“