BEZ OVOCE...

Jak zvadlý úsměv stařeny

svit slunce žlutým parkem chví

a hází přísvit zlacený

v zem do mokrého listoví.

Na osluněné lavici

pod kaštanovou alejí

tři dámy sedí mlčící

a kamsi v prázdno vzhlížejí.

Ta jedna jako zima je,

ta zima, kdy vše kryje sníh,

kdy ona hledí do kraje

pohledem očí ledových.

Dvě druhé: mračno na čele

a v očích pohled hořce zlý,

dvě jeseně to zmrtvělé,

jichž květy planě odkvetly.

A chvilkou přejde kolem nich

dvé milenců; tu zní jim v sluch

ten nejšťastnější lidský smích

a slova plná sladkých tuch.

A chvilkou mladí manželé

jdou, v hledu stopen zářný hled,

k nim dolétají vesele

stlumené trosky šťastných vět.

A chvilkou chůvy s dítkami

se kolem zvolna loudají,

ty děti třepou ručkami

a smějí se a žvatlají.

A chvilkou vzduchem zlaceným

to jemně žalně zašustí,

když starý kaštan k nohám jim

svůj žlutý vějíř upustí...

A Zima plaše, zmateně

svůj teskný pohled zavěsí

na dvě své vedle Jeseně

a nenápadně vzdychne si...