BEZ PAPRSKU

To marná péče, marné úsilí...

Neb je-li věčnost, je-li jeden bůh,

pak přírody jen hlasem mluví k nám

a ve umění jasném zrcadle

lze vidět odlesk jeho bytosti,

jak ve zpěněných vlnách bystřice

duch bouře zhlíží bleskný obličej;

pak védy, bible, korán s talmudem

jsou jenom první stěny kolébky,

z níž na člověka, když svůj ztratil ráj,

se usmálo to dítě nebeské,

jež zváno světlem v světa oboru,

však zároveň jsou rakve deskami,

v niž zlaté sny své lidstvo pohřbilo

i mladost svou i naděj na štěstí.

Tak mrtvé lásky skromnou památku,

uzvadlý kvítek v knihu klademe,

a po letech když najdem zežloutlý,

řekneme v duchu: Krásný byl to čas!

Nám zhaslo světlo. Vše je směs a tma

a bouř a shon a zmatek nejistý;

mrak halí nebe – stále roste víc...

Jen časem blesky mocné roztrhly

šat nebes chmúrný, ale zhasly zas.

(Tak Sokrat, Ježíš, Dante, Spinoza).

Leč lidstvo nevidí a spěchá dál,

neptá se „odkud“, netáže se „kam“.

Duch ironie z „stromu života”

na metlu splítá uschlé haluze;

strom poznání nám hází do klína

jen shnilá jabka s hořkým popelem!

A nad tou tmou a nad tím chaosem

bůh sytý světa ptá se potichu,

zda dříve stvořil světlo aneb tmu,

zda člověka či jeho okovy?...