Bez perutí.

Líbá Léto v rozchod Jeseň snící,

vlaštovky se slétly na zvonici;

dojemný jest jejich hovor ptačí

a já rozumím mu stesku pln:

šťasten, kdo můž’ k slunci přes zboj vln

v lepší kraje, když se nebe mračí.

Což bych letěl s vámi v slunná zřídla,

družní ptáci! Však kde jsou má křídla?

Zlomená jsou blesku náhlým sletem,

jehož střelou v žalů tůň jsem kles’,

když jsem toužil vzhůru do nebes,

za ztraceným štěstím: za dítětem!