BEZ POCHYBNOSTI.

Jest-li to, co dosud k lidstva cti a štěstí

v drahách osvěty lze vítězstvími zvát,

nedílným-li skutkem všelidstva to jesti,

může-li kdy v pravdě člověčenstvo vstát

k sjednocené práci spolnou nadšeností:

o tom mám své pochybnosti!

Že však národové, velicí či malí,

děje lidstva tvoří svým jen rozvojem,

porůznu že divy světa vykonali

krví svou i smírným ducha výbojem;

osvěta jen z toho poklad svůj že skládá,

píle národů co darem v klín jí střádá;

z národů že vzešel triumf přítomnosti:

o tom nemám ani stínu pochybnosti.

Jest-li lidstvo, s pletí bělostnou i tmavou,

modernosti výkvět, lidojedství děs,

k ducha setbě půdou nutnou nám a zdravou, –

(či snad výhradního lidstva známe mez?)

lidstvo krásných slov-li pravdou nám či frází:

k záhadě té klíč mi schází!

V národů však vroucím zápolu když baží

jarý kmen se vznésti k blahu, k světlu výš,

vlastní krb když hájí srdcem svým i paží,

s vlastních beder střásá cizí tlak i tíž,

neb když rodem blízké k sobě vine kmeny,

v družný povzlet, cílům velkým zasvěceny:

pak žeť v jeho snaze pravda s upřímností, –

o tom aspoň nemám stínu pochybnosti.

Ustane-li někdy kmenů soupeření,

hašteřivý Babel o přednosť a moc,

zhasne-li ten požár, jako ztichlo vření

pro vyznání víry v minulosti noc;

národům-li vzejde shody věčná hvězda:

aspoň blízká se mi nezdá!

Že však nám, že Čechům žádná ruka k smíru

nekyne z té vřavy cizích odnikud,

nás že nevítá v tom velkém světa šíru

spolný druh, však dravý, nepřátelský pud;

že té slibované shody výklad přímý

značí pohlcení malých velikými,

že jen vzdor jak pevná tvrz nás chranně hostí:

o tom ani mžikem nemám pochybnosti.

Vůlí přírody-li osud zlý se valí

neúprosně na nás, děsně úchvatný,

jest-li zákonem, že národové malí

padnou v oběť velkým v zánik nezvratný;

obrana-li marně tráví naše síly:

černá věštba snad se mýlí!

Že však padl na vždy v mrtvých bledé řady

i ten světovládný, velký, věčný Řím,

když se upil jedem chabosti a zrady

a když chrabrosť jeho rozprchla se v dým;

že i malý národ v jistý pád se vžene,

nad sebou-li samým tak se zapomene,

až se zřekne mluvy, cti a statečnosti:

o tom nesmí býti žádné pochybnosti.

Bude-li nám přáno, že to přetrváme,

nepřátel až divá vybouří se zášť,

mety vznešenější, blahým snům jen známé,

skryté v mlhový teď budoucnosti plášť,

snahám soků našich někdy-li se zjeví:

duch můj věří, ale neví!

Že však lid, jenž tolik mučednictví prožil

s čistou myslí českou v pekle věků dvou,

slavně vstal a statky ducha svého zmnožil,

práv jest věřit v sebe, v zdravou sílu svou:

lid že věrný, s duší šlechetnou a velkou,

nezmatou-li jen ho svůdci s hlavou mělkou,

schopen jest, by dočkal, dobyl budoucnosti:

o tom není pro mne žádné pochybnosti.

Jest-li platno lidstvu, tak je matně hradit,

jak by národnosť v něm místa neměla,

prázdným jeho stínem v žilách krev jí chladit,

až jak upír by ji vysál docela;

není-li to jména lidstva nešvaření:

to mi dosti jisto není!

Že však nešlechetno, nectno svrchovaně,

v boji opouštět svůj národ nadšený,

místo mužné hrudi, místo pevné zbraně

nést mu v řady poplach planě smyšlený,

hlásat, že zač trpěl a zač válčí nyní,

zrádcem idealů nejvyšších jej činí;

tak že hrá jen vlažnosť s maskou všelidskosti:

o tom nemám ani zdání pochybnosti.

Žádá-li si lidskosť pravá, nezbájená,

aby národy se v jednu slily směs,

aby zašla každá spolná vůle kmenná,

každý rodný cit a každá vlastní mez

ode točny k točně v lidstva ohromnosti:

o tom pochybuji dosti!

Čeho drahému však mému lidu třeba,

co mi velí svatý národnosti vznět,

z vína srdce svého, z ducha svého chleba

s jistotou mu jasnou prahnu vzdáti hned!

Čeho národ žádá na mém díle chudém,

poctivě chci robit s rozkoší a trudem;

o své zjevné, prosté, české povinnosti

nemám, nebudu mít nikdy pochybnosti.

Nezalhaný úkol, přímé povolání

jasno mi jak slunce v lesku poledním:

vlastní národ statně bytnosť svou kde brání,

v boji tom být prvním a též posledním!

Pro nás-li kde vyšší meta v skutečnosti:

o tom mám své pochybnosti!

Žeť však třeba srdcí celých mužů zplna,

silných ducha křídel, bystrých vůle střel,

aby zvítězila pře ta spravedlná,

jež nám vůči křivdám věku za úděl;

žeť to úkol velký, a ne zvůle malá,

cíl, jejž chlubná výsosť doby pronedbala,

a že list, jenž vypad’ z věnce všelidskosti

vracíme jí: o tom nebuď pochybnosti!