Bez pokoje.

Večer, kněz písně, dumání,

vůdce a přítel můj drahý,

s jásavou hvězdou na skráni

překročil dne zlaté prahy;

pojď, drahá, pohleď, milá zář

hebounce na pažit sedá,

slavík se ozval – písničkář –

už mu to pokoje nedá!

Z prvního spánku, neslyšíš?

štěp starý mluví a šepce,

pohádek vonných celá říš

v bohaté kvete mu lebce,

uklání hlavu, vraští tvář,

uklání, zase ji zvedá –

ubohý starý písničkář,

už mu to pokoje nedá!

Vidíš, má drahá, taktéž mně

večerem děje se v duši,

pro tebe písně dojemně

na srdce křídloma buší,

ukláním hlavu, vraštím tvář,

nech se to na spáncích šedá –

ubohý starý písničkář,

už mu to pokoje nedá!