BEZ PŘÍSTAVU.

Proud divoký nás do svých spárů chyt

a unáší. Kam? v úzkosti se ptáš.

Kde naše spása, ochrana a stráž?

Nám brániti se nelze. Zdrán i cit.

Kol v závrati vše víří manie,

nás mládí, radost, naděj opouštějí,

hloub smyčka Osudu se ryje do šíje.

Tak vysílenci oni z Jumièges

kdys pluli řekou proudem strženi,

v mdlob poutu, v nervech rozteklou jak spěž,

na prámu, krutostí kam vrženi.

Při ústí zachránil je poustevník,

čiv hojil žeh, jež spálil Chlodovig.

My přístav minuli – – Dál v šíleném tom reji!