BEZ SLUNCE.

V květnu bylo. – Zlata proudem

čilimník po stráni plyne,

šeřík sladkou dýše vůni,

nachový se s bílým vine,

a v něm sotva zeleň kmitá

v opojné té květů tůni.

Kalina ti v měkkou kadeř

bílých růžic zdobu vplétá;

hlavinka to roztomilá.

Onde na keř nachem slétá

náruč červánkových květů – –

Či snad o růžích juž snila?

A tou strání plnou květů

ručej bujný přebohaté

zeleni v dol vlnou řine,

pryskyřníku kvítkem zlatým,

rozhozen co štědrou dlaní,

úsměv jara čarný kyne.

Každý strom a úkryt keře

drobnou ptačí píseň tají...

Ó, ty jara symfonie

jenom květy zplna znají.

Nejsladší v jich skrytu vonném

pták si šeptá melodie.

Voní květ a zvučí píseň...

Chci si odnést plnou duši

jásotu, jímž jaro budí

zem z té bílé zimy hluši. –

A přec zevšad tichý smutek

v nitro se mi teskně loudí.

Proč jen, proč ta snivá touha

z písní, květů dýchat zdá se?

Proč ten zimy stín se vrací? – –

Slunce prchlo dnes té kráse

jako úsměv lásky duši –

odsouzené k resignaci.