Bez touhy!

Odešli oba od sebe;

on k druhům starým zašel,

kde karty, pivo, bujný zpěv

i luzné děvy našel. –

A ona? V světa klesla vír,

má dosud hezké tváře,

a ve rtech vábí dosud med

i v oku bujná záře. –

Od sebe žijí – jako nic,

bez touhy – beze pláče,

i on i ona svobodná

jak lesů zpěvné ptáče.

On veselí si nekalí,

by vzpomněl sobě na ni –

a ona jeho stínu jen

jak přízraku se straní. –

Vždyť oba vědí předobře,

že všecko až zde přejdou,

v té velké jámě pro chudé

se pospolu zas sejdou.