Bez úkoje.

Jako srdce matky osiřelé

truchlí horské pleso v bujném sítí,

ani slunce políbení vřelé

nemůže je z žalu vyrušiti;

jen když půlnoc májová se zjasní

a hvězd perly v černou kadeř vije,

zkvétá smutné pleso vonnou básní

leknínů svých bílých nad lilie.

Leč když hvězdy s oblohy se ztratí

a luh nebes kryt je mraků stínem,

slyšíš pleso hustým sítím lkáti

a zříš leknín vadnout za leknínem.

Touží leknín, kde se hvězda nítí,

touží hvězda po leknínu vody

Ach, ty nedosažné tužby žití,

ach, těch přání nedosažné svody!