Bez útěchy!

V špitálu, kam jdou denně děti, ženy

navštívit otce, muže v nemoci,

ve chmurném koutu dělník opuštěný,

jak shnilý vrak na břeh kams vyvržený,

rozhalen leží z rána do noci.

Všem řeholníkům v klidu vzdorovitém

útěchy slední povrhuje svitem,

ač chvíle žití jsou mu sečteny,

ve zraku tajemným cos plá mu kmitem

a vlasy smrtným potem smočeny...

Co zbývá básníku? – Jen v pyšném vzdoru

jak onen bídný trpět v nemoci,

pln v duši divných útrap, v srdci moru,

nečekat nikdy slitovníkův sboru

a hrdě dumat z rána do noci!