Bez útěchy.

Zatíkl skřivánek, že fialky juž kvetou,

a potok vlny vzpjav, svou píseň mnoholetou

zas hlučně vzbudil ze sna!

Stříbřité jehnědy si navěsila jíva

jak perly do vlasů, a v plotě střízlík zpívá,

že sladkou vůní svou vlá z lesů k nám již vesna!

Ach, vesna mrazivá! Ta vzala mi Tě

s poupětem sněženky, tak záhy, drahé dítě,

tak najednou a zticha –

že na Tvém hrobě dnes, kde zem se ještě drolí,

ten její ples a smích mne dvojnásob jen bolí,

když cítím, že mně stesk, a jiným radosť dýchá!