Bez vavřínu.

Vídal jsem se, vídal, ve svých mladých snech,

kterak světem jezdím v zlatých kočárech;

nad mým čelem, jak jsem v záři slávy rost',

vavřínu se vila pyšná letorost.

Na ruby se zvrátil bláhových snů nach!

Přišly časy, kdy jsem vstával ve slzách,

a kdy za večera červánkový lesk

rozjitřil v mé duši výčitky a stesk.

Zželelo se mladé duše nebesům

a syn pobloudilý našel Otcův dům!

Bez věncův a zlata, v prosté haleně

ořu tvrdou roli, tiše, smířeně.

Místo ratolestí lauru zelených

ovíjí se vlídně kolem skrání mých

bílé ruce ženy, jejíž milou tvář

věrnosti a lásky zdobí svatozář.

A v kočáře zlatém, jak jsem kdys si přál,

že v něm poveze mne ořů slavný cval

do širého světa s věncem palmovým –

hraje si dnes dcerka svorně s hochem mým.

Vůně lauru hořká, ale sladko tak,

trpících když vítá s důvěrou mne zrak,

a když v službě bratří umdlévá můj krok,

za zbloudilou mladost platím na úrok.

Jednou Smrt mne zkosí. Bez vavřínů zdob

bude cypřiš stínit zapadlý můj hrob...

Snad se nad ním milé kroky zastaví

a modlitby kvítkem duši pozdraví.