BEZ VĚNA.

Hned čte, hned sáhne v klavír, oprouc hlavu,

pak zavře jej a oknem ven se dívá...

Je neděle a slyšet šumot davů,

je slunný den, a pták si někde zpívá.

A čím jí víc ten šumot v pokoj padá,

a čím se víc v něj řine záře skvělá,

tím větší stesk na prsa lehá mladá,

tím cítí víc, jak je tak osamělá.

Níž záclonu pak spouští, slzu v oku,

a v myšlení se ztrácí, steskem němá.

Tak dnes! Jak dál? Jak za řad dlouhých roků?

Ach, ona ví, že žádné věno nemá.

A chtiva žít a býti milována

a milovat, v své velké čisté touze

jen uvadá jak bez rosy květ z rána,

a v noc i den se dumou trýzní pouze.

Neb co je cit, co čistých ňader vlny,

zář panenství a čár, jimiž dýše žena,

květ mládí, sny a hovor duchaplný,

ach, co to vše – když není, není věna!

A hlava horká do dlaní se tlačí,

a tichý pláč jí celé nitro zrývá;

a vozy hrčí, děti na pavlači

se honí s křikem, a pták někde zpívá...