BEZ VÝHLEDU

Jdu po dešti pěšinou v hustém mlází;

omyté stromky dívají se ke mně

z té nakypřené, rozvoněné země –

skřek kavek myšlenky mé doprovází.

V stín jejich zapadám, jak jdu tou spletí,

příšera tesknice v něm z mrtvých vstává,

do šera houstne mi a do prokletí,

v bezbranné srdce trn se zabodává.

Nic nevidím, jen cestu bez výhledu,

jen matnou houšť, jež tísní stromků kmeny,

zapadlý kout bez utišení sledu,

vyrvaný keř, o zeleň oloupený.

Jen balvan, který stěnou cestu hradí,

jen výkřik slyším divokého ptáka,

a větev vidím, dobrou na tuláka,

jenž zašel si k vzpomínkám na své mládí.