BEZ ZÁŘE.

Vyrostla v siré chudobě,

jak bledé kvítko na hrobě,

vykvetla v pusté temnotě,

a srdce tlouklo v samotě.

Neznala lásky růžnou zář

a měla krásnou, bledou tvář.

A černá noc – ta hluboká

se v srdce vkradla – do oka.

I její vlas – noc za šera

a hlásek – píseň z večera. –

Jen jednou skvělá zlatá zář

osvitla bledou její tvář.

Byl diamantu vzácný lesk,

však pálil – shořel jako blesk,

a jako blesk jí v srdce pad’,

když hoch ji přestal míti rád. –

Nastala temnější pak noc,

o neblahá té záře moc!

Vzdychala dlouhý pustý věk:

„Ach! nešťastný ten kamínek!”